Bez podpory kolegyň by to nešlo!

Bez podpory kolegyň by to nešlo, říká personalistka, která pracuje z domova s roční dcerou.

Díky podpoře kolegyň a manžela má celou kancelář doma. O tom, jak lze skloubit rodičovskou dovolenou s roční dcerou a plný pracovní úvazek na personálním oddělení jsme si povídali s Šárkou Měšťanovou.

Jaké byly vaše začátky v B+N?
Nastupovala jsem v březnu roku 2016. B+N byl pro mě velký posun, protože jsem předtím dělala jen nábory zaměstnanců. Získala jsem nové znalosti v legislativě. Předmět podnikání B+N je velmi specifický a je tu velká fluktuace lidí, tak se setkáváme s nestandardními situacemi. Personalisté na to musí pružně reagovat.

Zpočátku jsem měla na starosti Jižní Čechy, kde bylo devět team leadrů. Postupně se měnila situace na trhu a přibyla mi k tomu i Plzeň, Brno a Litvínov a Pardubice… Nakonec to skončilo tak, že se team leadři sjížděli ke mně do kanceláře, protože jsme měli jednu obrovskou sdílenou kancelář, ale tím, jak se situace vyvinula, tak mi na jihu zůstali tři team leadři, kteří jezdí po zakázkách, prakticky se ani nevídáme. Když po sobě něco chceme, tak si musíme napsat. Před covidem byla setkání na denní bázi, jezdilo se víc do kanceláře, to už teď řadu let neplatí. Hodně se to vyvíjí.

Na co jste pyšná během svého působení v B+N?
Nastupovala jsem do firmy ISS, která fungovala v zajetých kolejích. Pak ji odkoupila B+N, kde jsme víc aktivní a děje se také víc věcí. Jako personalistky na to musíme víc reagovat. Podařilo se nám udělat nový projekt elektronických pásek, přejít na nový mzdový, personální systém a nový systém pracovnělékařských služeb. Není to žádná rutina, ale vystupujeme z komfortní zóny a učíme se stále něco nového. Jsem ráda, že nestagnuju, a jdeme s dobou. Těší mě, že jsem nebyla líná a zvládla jsem to i s Justýnkou na jedné ruce.

Jak vypadá vaše práce z domova dnes?
Telefon, počítač, tiskárna a internet, nic jiného dalšího ke své práci nepotřebuji. Pracuji z domova a mám úplný home office. Když je potřeba, tak team leadři zajedou za mnou, nebo se potkáváme v Budějovicích, kde si předáme papíry. A jdeme si po svém. Vnímám to jako obrovský benefit. Je to k nezaplacení.

Kancelář jste si přestěhovala domů ještě před rodičovskou?
Napomohl mi covid, kdy jsem si kancelář vzala domů. Na základě toho zjistila moje vedoucí, že jsem schopná pracovat doma, aniž by team leadři anebo další kolegové postřehli, že nejsem v kanceláři. Postupem času jsme se domluvili, že pustíme kancelář v Budějovicích a zůstala jsem pracovat z domova.

Běžně to člověk nepozná. Telefony beru, na e-maily reaguji. Někteří ví, že pracuji z domova. Ale doufám, že to jinak moc poznat není.

Je home office a home office. Možná to lidi vnímají jako být doma – mít pohodu a klídek. Ale pak jsou home office, kdy je do zaměstnance vložena nějaká důvěra a musí si splnit své pracovní povinnosti a musí mít to svoje hotové.

Jak vypadá váš pracovní den?
Pracovní den přizpůsobuji i dceři. Brzo ráno, když ona spí, tak si vyřizuji věci, na které potřebuji mít klid. Zpracovávám si tabulky, zadávám smlouvy do systému, kde jsou rodná čísla a další citlivé údaje, na které se člověk musí soustředit a nerada bych, aby tam vznikla nějaká chyba.

Když mi malá vstane někdy mezi 7 a 7.30 hodin, tak jí obstarám, dám ji snídani a převleču ji. Dál je samostatná. Věděla jsem, že se budu brzo vracet do práce. Nezvykala jsem ji na to, že bych ji hodně nosila nebo měla v šátku. Je zvyklá lézt po domácnosti, kterou jsme pro ni uzpůsobili. Když mám poradu a nemohu ji po oku sledovat, dávám ji v obývacím pokoji do ohrádky. Nebo ji pustím hudbu, jak slyšíte. Ona si je zvyklá hrát sama. Je to individuální a někdy jsou ty dny klidné. Mohu si v klidu dělat archivaci, protože se toho hodně tiskne. Ale někdy je toho moc a čekám, kdy po obědě usne, abych mohla pracovat. Je to v takových cyklech. Pracuju, když spí. Když nespí, tak ji po oku sleduju, a jsem schopná připravovat smlouvy a vyřizovat telefonovat, e-mailovat…

Ne, že bych byla máma, která ji nechá v rohu místnosti ležet a brečet, to ne. Od mala jsme ji zvykali, na tento model, že se budu brzo vracet do práce. Šéfová s tím souhlasila, tak jsem se tak dohodly.

Jaké byly reakce, když jste přišla se svým plánem?
Plný home office mi umožnila předchozí vedoucí, která se i přijela podívat za mnou domů, aby viděla, jak to tady mám uzpůsobené pro práci. Pak mému příteli nakázala: „Koukej ji Davide pomáhat. Budeš muset hlídat.“ Ono to není jen o tom, že funguju jen já. Když přijede muž z práce, tak si vezme malou a funguje plnohodnotně, jako máma bez laktace. Ale v době uzávěrek s ní jde ven, nebo si zalezou a já se můžu plně soustředit na práci.

Zároveň bych takto nemohla fungovat, kdybych se dopředu nedomluvila s kolegyněmi i s novou vedoucí HR Petrou Jordánovou. Protože bez nich by to nešlo. Firma po dobu mé tříměsíční mateřské dovolené nikoho nenabírala.

Tak to jste se vracela hodně brzo…
 Vracela jsem se, když byly Justýnce tři měsíce. Zastupovala mě kolegyně Marcelka Šabachová v Praze.  Bohužel to vyšlo na přelom roku, kdy se vystavovaly nové smlouvy, měnila se minimální mzda…pro personalisty asi nejhorší období. Ptala jsem se jich a říkali, že to nějak zvládnou. Není to jen o toleranci doma, ale hlavně o vztazích a toleranci s vedením a kolegy, se kterými spolupracuji nejblíž – ať už kolegyně personalistky nebo team leadři. Když ode mne něco hned potřebují a nemohu úplně hned, protože třeba kojím. Nedovedu si to představit v každé práci, v B+N to ale jde…

Takový přístup není samozřejmostí, někde by se toho mohli bát…
Naštěstí jsem se s tím nesetkala. Když jsem oznamovala, že jsem těhotná a na chvíli se odmlčím, ale pak budu zase k dispozici, tak mi dva team leadři řekli: Ty ses zbláznila, ale nějak to zvládneš. Zbytek řekl jo, dobrý. Není to jen o mě, že to zvládnu, ale jde o spolupráci napříč odděleními a toleranci všech.

Máte nějaké vtipné historky?
Je jich spousta. Když ještě nebyla malá Justýnka, tak jsem jezdila hodně i na kontroly zakázek. Je sice hezké sedět v kanceláři, ale člověk musí znát i provoz. Nejen se potkávat s team leadrama, ale i s těmi, co nás kancelářské živí – s uklízeči a uklízečkami. Trochu prezentovat firmu a budovat vztahy.

Jednou jsem se vydala za team leadrem paní Tomešovou do Jihlavy. Měly jsme sraz v 6 hodin ráno. Boženka mě čekala u vlaku. Přemístily jsme se na náměstí před ČSOB a uklízečky nikde. Boženka vyfasovala hadr na prach a vynášela koše. Já jsem vyfasovala vysavač a střihla jsem si i úklid. (směje se)

A co s malou Justýnkou?
Napadá mě jedna, která je z mého pohledu vtipná, ale možná pro někoho ne. Hovor s kurýrem probíhal asi takto: „Dobrý den, kurýr. Vezu vám výplatní pásky. Jste doma?“ „Ano jsem, kdy tady budete?“ „Jsem před domem.“ „Kojím nemůžu, nechte mi to na brance.“ (usmívá se) Vždy říkám kojím, ženy to berou. Ale muži jsou často v rozpacích, chvíli je v telefonu ticho a zavolají pak. Neví, jak na to mají reagovat.

Dovedete si představit i podobnou podporu v jiném oddělení?
Když by to byl ověřený člověk, tak by to bylo na oboustranné domluvě. Myslím, že by mu to firma umožnila.  Ale veřejnost ani legislativa u nás nepodporuji pracující matky s takto malými dětmi. Setkala jsem se s tím, že mě odsuzovali, ale i v rodině. Druhá věc, je že tu není ani nastavený systém.

Bydlím v malém městě u Českých Budějovic a máme tu jen jedny státní jesle, které jsou totálně plné. Jsou na ně pořadníky. Pak fungují soukromá mateřská centra či skupiny a soukromé jesle, kde berou děti asi od roka a půl. V době, kdy je tak nízká mzda, tak maminka, která půjde na poloviční úvazek, nemusí jít ani o práci za minimální mzdu, ale odevzdá polovinu výplaty za hlídání dítěte. V soukromém zařízení vychází jen dopolední hlídání na sedm až devět tisíc korun. Pak přijde upachtěná z práce. Rozumím, že se spousta maminek raději rozhodne být s dítětem doma, že jim to za to nestojí. Také nemám možnost dalšího hlídání, rodiče mám daleko. Tchýně a tchán jsou výdělečně činí, tak nemohou. Pomáhají občas hlídat alespoň o víkendu.

Jaké jsou vaše koníčky?
Mé koníčky před Justýnkou byly jiné než dnes: hodně jsem pekla, zavářela a dělala domácí marmelády, mošt, kompoty a domácí chleba. Úplně jsem se v tom vyžívala. Ale s Justýnkou už to nejde.

Obrovským koníčkem jsou zvířata. Máme dva psy: německého ovčáka Izi a bílého švýcarského ovčáka Elis. Obě jsou to chovné feny, Izi měla už dvakrát štěňata – máme tedy i chovnou stanici. S oběma jsme dělali sportovní kynologii, všestrannou, a navíc i záchranářskou kynologii. Jsme aktivní členové Svazu záchranných brigád kynologů České republiky. I když teď moc ne, protože nemůžeme moc jezdit na soustředění. Obě feny jsme trénovali na hledání osob v terénu nebo v sutinách. Vrchol všech snažení jsou výjezdy jako jste třeba viděla ty z Turecka. Od nás tam jely totální špičky, profesionálové z řad IZS. My nejsme placení, SZBK jsou dobrovolníci, kteří svoje psi připravují ve svém volném čase. Všichni, co nás znají, říkají, že nemáme koníčka ale i koně. Moc mě mrzí, že teď s těmi fenami nemohu na výjezdy a výcviky. Už se těším, až Justýnka povyroste a někam vyrazíme.